Low-cost Benátky
Proč zrovna do Benátek? Jak možná mnozí víte, radši preferuji hory a místa s menší koncentrací lidí. Benátky jsou pravý opak. Ale strašně mě zajímá, jak to v takovém městě vystavěném na moři vypadá a jak se tu žije. Rád bych to alespoň jednou za život viděl. V létě je tu úplný masakr a lidi se mačkají jako sardinky. Když se k tomu přidají teploty nad třicet stupňů, tak to nezní jako Benátská idylka. Tak kdy tam tedy letět?
Odpověď ke mně přilétla v podobě letenek kolem tisícovky na konec listopadu. Z Čech se přijedu ohřát, a turistů tu už také bude méně oproti letním měsícům. Narazil jsem na ně na „honzovy letenky„. Ty mě odkazují na stránky „Wizz Air„. Je to maďarská nízkonákladová letecká společnost. Zatím jsem měl jen jednu zkušenost cestou na Kypr. Let byl úplně bez problému. V letadle byly dokonce sedačky i letušky. Žádné sezení na bedně od banánů. Vybírám si let na prodloužený víkend od pátečního rána do toho nedělního. Letí se z Prahy na letiště Marco Polo. Součástí je malé příruční zavazadlo o rozměrech 40x30x20cm a maximální váze 10kg. Oprašuji můj odzkoušený starý batoh ze školních let a plním ho věcmi. To máme fotobrašnu s foťákem a tři objektivy. Nějaká elektronika k tomu. Nesmí chybět stativ, hygiena, spodní prádlo, náhradní tričko, pyžamo a ručník. Batoh už se zdá dost plný. Ještě tam narvu deštník, lahev na vodu a nějakou svačinu na cestu. Zavzpomínám na časy strávené u Tetrisu a musím hodně popřemýšlet, jak vše poskládat. Nakonec se zadaří. Švy jsou napnuté jako kšandy, ale zatím drží.
V pátek brzy ráno vyjíždím autem do Prahy. Je pro mě překvapení, jak velký je na dálnici provoz kolem páté ráno. Auto nechávám na „Čerňáku“, frčím metrem a následně autobusem na letiště. Krásně to na sebe navazuje. Při vstupu si to rovnou namířím do útrob terminálu číslo dvě. Přicházím k bezpečnostní prohlídce, kde musím vyndat vše, co jsem pečlivě naskládal do batohu. Nakráčím si to přes bezpečnostní rám a ani mé nervy ze železa nezapípají. To ale není případ fotobrašny. Musím jí vyprázdnit a zaměstnanec letiště jí pečlivě prohlíží. Nic nenašel. Brašna si dá ještě jedno kolo přes rentgen. Přiznám se, že jsem byl trochu nervózní. Furt přemýšlím, co bych tam tak mohl mít zakázaného a nebo kdo by mi co mohl podstrčit. Naštěstí druhé kolo vyšlo a můžu pokračovat dál na mé cestě odletovou halou. V kavárně si koupím horkou čokoládu a mířím ke „gejtu“. Je konečně čas na snídani. Láduju se sušenkami a zapíjím je čokoládou. A co se stane, když máte jen jedny kalhoty na celý víkend? No polejete je! Jdu je vysušit na záchod, přeskládat batoh a hurá do letadla.
Letíme! Je to jako pohodová cesta autobusem. Pod námi mávají bílé Alpy. To je podívaná! Jako řeknu Vám, že furt nechápu, jak můžou být tak rozlehlé. I z takové výšky je to nekonečné pole různě tvarovaných zasněžených kopců. A co teprve takové Andy nebo Himaláje? Ten svět mě furt nepřestává udivovat. Uběhla sotva hodinka a přistáváme. Celou dobu bylo jasno, ale nad mořem se vznáší jakýsi opar. Vlétáme do něj a prudce klesáme. Přistání je ale hladké, jako mouka na bábovku. Vystupuji z letadla a hned mě pohladí po tváři příjemná teplota. V Čechách bylo kolem nuly, ale tady je krásných dvanáct stupňů. Ani se nenaděju a vylézám z letiště. Co teď? Z letiště Marco Polo můžete využít několik spojů do Benátek. Detailnější popis najdete tady. Já využívám samozřejmě ten nejlevnější. Přesouvám se do 1,5km vzdálené vesnice Tessera, odkud se vydám přímým autobusovým spojem do Benátek. Po chodníku následuji štrůdl lidí a není náhodou, že všichni mluví česky. Míříme do trafiky, kde kupujeme lístky na autobus. Lístek stojí 1,50€ a musíte ho přiložit k terminálu v autobusu u řidiče. Rozsvítí se zelené světlo a už můžete frčet. Do Benátek jede autobus číslo 5. a cesta zabere kolem dvaceti minut. Největší zážitek je určitě jízda po čtyřproudové silnici, která spojuje pevninu a samotný Benátský ostrov. Prostě jedete po moři!
Autobus mě vyprdl na autobusovém nádraží Piazzale Roma, no a co dál? Trošku se rozkoukávám. Mám čas, takže bych si už mohl koupit zpáteční jízdenku na neděli. Ale kde? Ptám se řidiče sedícího na zastávce, který byl vystřídán. Nejdřív mi chtěl prodat jízdenku za čtyři eura co měl v kapse, ale pak mi poradil, že si jí mohu koupit u okénka na informacích. Jsou to ale obchodníci ti Italové. Tady je odkaz na mapy. Jízdenka na letiště stála 1,50€. Opět tam jede autobus číslo 5. označený nápisem Aeroporto Marco Polo. Ze stejné zastávky, ze které vylezete cestou z letiště.
Check-in na ubytku je až ve 14:00, takže se jdu projít po městě. Opouštím nádraží a nějak si neuvědomuji, že už žádná auta, autobusy, motorky, kola, vlaky ani jiné dopravní prostředky kromě lodí a lodiček nepotkám. Narážím na první, v závěsu na druhou, a támhle pluje třetí. Přecházím mostek a jdu úzkou uličkou, která končí u vodní křižovatky. Ale most přes vodu nikde. Musím se vrátit. Takhle se mi to stane ještě třikrát a teď už se musím víc soustředit při koukání do mapy. Bez ní bych tu byl ztracen a bloudil v úzkých uličkách, dokud by mi nedošly síly. Ve spleti ulic chybuje aktuální zobrazení polohy v mobilu a to mi taky moc nepomáhá. Nakonec jsem našel správnou cestu a konečně narážím na prvních pár gondol. Projdu si všechna nejznámější místa a měním směr na ubytko. Přeskáču pár kanálů a už jsem tam. Je to obezděný areál bývalého kláštera. Procházím hlavní bránou a vstupuji dovnitř. Jdu dál skrz další zahradu a přicházím k budově s recepcí. Moc pěkné místo. Po klášteru tu zbyly už jen obvodové zdi, které oddělují zahrady od sebe. Na to, že se nacházím v historickém centru hned vedle hlavní ulice, je tu naprostý klid. Jen tu občas lehce zabzučí nějaký projíždějící člun. Tento hostel jsem sehnal přes „buking“ a pro nenáročné cestovatele, kteří nepotřebují soukromý pokoj je ideální. Najdete ho v tomto odkazu.
Po zabydlení vyrážím zpátky do ruchu velkoměsta. Proplétám se uličkami a přicházím na náměstí Svatého Marka. To je bráno jako hlavní náměstí Benátek. Tady potkávám hejno uřvaných racků. Jednoho si natáčím na mobil a u toho mě pozorují dva karabiniéři. Po chvíli mi dochází proč. V Benátkách je přísný zákaz krmení těchto přerostlých holubů. Najdete to napsané na každém koši. Součástí náměstí je asi nejznámější stavba Benátek. Vysoká oranžová věž, Zvonice svatého Marka. Procházím kolem ní a kráčím k Bazilice, pro změnu svatého Marka. Je to budova z devátého století a teda to bych do ní neřekl. Je to nádhera! Vedle Baziliky stojí Dóžecí palác. Sídlili tu vládci Benátské republiky až do jejího rozpadu v 18. století. Mačkám se mezi lidmi až se konečně dostanu k nábřeží, kde zrovna zapadá slunce. Postupně se začíná opírat o Baziliku svaté Marie. Přišel jsem právě v čas! Věřili byste, že bazilika leží na dřevěných kůlech? Je jich více než milion. Pokračuji dál. Lemuji pobřeží a směřuji na východní cíp ostrova. Lidí začíná ubývat, až mám promenádu jenom pro sebe. Projdu si park, kam chodí místní venčit psy. Vedlejšími uličkami se vracím zpět do centra dění. Hlavní třídou jdu s davem a pomalu dorážím na ubytko.
Druhý den ráno se probouzím před sedmou hodinou. Vyspal jsem se do růžova. Všichni ostatní v pokoji ještě chrní. Opatrně proklouznu ven a jdu si užít prázdné Benátky. Je to tu kouzelné. Prázdné ulice, prázdné náměstí i nábřeží. Jen uklízeči, kteří každé ráno připravují ulice na rušný den. Jsem rád, že to mohu zažít. Východ vyšel na jedničku a já se jdu opět ponořit do uliček. Kolem jedenácté se město plní. Plahočím se k mostu, který spojuje ostrov s pevninou. Najednou potkávám zase auta, která míří do parkovacích domů. Je to nezvyk po jednom dni ve městě bez automobilů. Koukám do dálky a z italské krajiny vystupují vrcholky Alp. Jsou co by kamenem dohodil. Na ubytku si dávám malou pauzu a v kuchyňce si peču k obědu domácí pizzu z obchodu. Jsem to ale šéfkuchař. Odpoledne se překvapivě vracím do města. Cestu už znám nazpaměť. Mám vyhlídnuté molo, ze kterého je výhled na ostrov Giudecca s jeho dominantou, kostelem Nejsvětějšího Vykupitele. Jsem tu. Kupodivu je molo docela prázdné i když je nábřeží plné k prasknutí. Vytahuji stativ, pokládám na něj foťák a jdu fotit. Po prvním cvaku je už na molu narváno. Jak lidi vidí člověka s foťákem, myslí si, že zrovna tohle místo je to nejlepší na focení. Je to tu trochu boj. Po západu si ještě udělám pár večerních snímků a jdu se zase mačkat do Benátského Labyrintu. Na hostelu prohodím pár slov se spolubydlícími a jde se spát.
Nedělní ráno se opakuje sobotní scénář. Potichu se vyplížím z pokoje a na recepci nechávám klíče. Otevírám vrzající železnou bránu a opouštím areál kláštera. Procházím kolem prázdných kanálů, přes prázdné náměstí. Potkávám jen pár lidí s kufry pospíchajících do své domoviny, stejně jako já. Na nádraží si ještě rychle objednávám čaj ke snídani. Když jdu od stánku, tak autobus akorát přijíždí. Je to načasované. Jako celý tenhle výlet. Nasedám do busu a už jedeme. Autobusem se rozezní čeština. Jedu správně. Sleduji, jak opouštíme ostrov. Benátské věžičky se postupně zmenšují a my se přibližujeme k pevnině. Na levé straně pobřeží svítí jasný plamen z jednoho z komínů termoelektrárny. A já myslel, že je to rafinérie. Jsme na pevnině. Sotva stihnu vypít čaj a už autobus zastavuje na zastávce před letištěm. Teď začne zkouška odolnosti! Jak jsem na začátku psal, že mám narvaný batoh k prasknutí, tak teď už to platí doslova. Začal se mi párat v oblasti zipu. Proto mi visí fotobrašna celou dobu na rameni. Pokusím se jí narvat do ruksaku až na poslední chvíli před „gejtem“. Jako záložní plán při selhání batohu mám kvalitní igelitku z Billy. Poslušně čeká, až přijde její čas. Jak to asi dopadne? Prošel jsem security a už se blížím k bráně. Jdu na to. S opoceným čelem opatrně přeskládávám batoh, jako bych zneškodňoval bombu a zkouším všechny možnosti. Nakonec se zadaří a Billa igelitka smutně mizí v útrobách batohu. No a tady cesta končí. Je čas se vrátit do Čech, kde už nějakou dobu hustě sněží. Ale v Itálii startuje opět pěkný slunečný den. To bude šok. Letíme! Díky Benátky za pěkný víkend!
Abych to nějak shrnul, z Benátek mám takové rozporuplné pocity. Pro mě osobně je to město dvou tváří. V té první vidím přeplněný rušný ostrov plný chaosu. S drahými luxusními obchody, složitou infrastrukturou a velkým problémem do budoucna kvůli častějším povodním. V té druhé tváři se ale skrývá architektonický a historický poklad s malebnými uličkami a specifickou atmosférou. Umění jde cítit na každém rohu a v útrobách města se můžete ztrácet klidně celý den. Nepřišel jsem na to ale hned! Přitom se stačilo vyhnout hlavním třídám, nebo vyrazit brzy ráno. Najednou začnete vnímat ty sebemenší detaily. Támhle jede popelářská loď, tady bagr na vodě, v téhle ulici Vám kápne na hlavu voda z čerstvě pověšeného prádla, na tomhle rohu voní Italské pečivo a hned vedle káva z poloprázdné kavárny. Na druhou stranu, já jsem dost specifický turista, takže mě neberte úplně za slovo. Určitě plno lidí by mělo zcela jiný názor než já a v přelidněných ulicích by si užíval rytmus města. Kdyby padlo tvrdé na tvrdé, a měl bych půl dne v tom největším provozu, určitě budu rád, že můžu Benátky vidět na vlastní oči. Ale takhle to bylo podle mého gusta.
Tak si to teď hezky spočítáme. Letenka stála necelých 1100kč, ubytovaní i s turistickým poplatkem vyšlo na 1800kč, doprava z a na letiště 80kč. Za nákup v obchodě, nějaký čaj a jídlo do ruky jsem utratil 650kč. Když to sečtu, tak skromný prodloužený víkend v Benátkách pro jednu osobu vyjde na 3430kč. A pak, že jsou Benátky drahé. 😀
Pokud jste dočetli až jsem, tak klobouk dolů a díky moc za pozornost. Budu rád, když mi tu zanecháte nějaký komentář. Třeba s Vaší zkušeností z Benátek. Mějte se krásně.
