Kdo jsem?
Ahoj, jmenuji se Lukáš Hovorka a pocházím z Teplic.
V roce 2014 jsem se přestěhoval do Liberce. Říká se, že je Liberec sportovní město a něco na tom asi bude. Začal jsem se více věnovat běhu a jízdě na kole. Díky tomu jsem objevoval krásy místní přírody a víc a víc se mi tu začalo líbit.
Jednu letní neděli v roce 2018 babička vytáhla z půdy starou krosnu po dědovi. Ptá se mě , jestli bych jí nevyužil. „Určitě ne!“ Ale pak se mi to rozleželo v hlavě
a za další dva týdny si to štráduji s patnácti kilogramovým závažím na první dobrodružství přes Ještědský hřeben. Tenkrát to pro mě byl veliký zážitek. Poprvé jsem spal pod širákem. Cítil jsem se neskutečně svobodně. Řekl jsem si, že takový pocit chci zažívat častěji. Týden poté si kupuji týdenní
„jízdenku na léto“
od Českých Drah a vyrážím objevovat Česko. Každý den spím někde jinde, užívám si krásná místa a za týden se mi nabalí tolik zážitků, jako jindy za dva měsíce. Od té doby začínám být na tomto stylu života závislý.
O rok později se vydávám na mé doposavad největší dobrodružství. Svatojakubskou cestu. Poprvé sám v zahraničí odkázán jen na svůj batoh a na nohy. Vyrážím
z Porta v Portugalsku a lemuji pobřeží Atlantiku, až docházím do Santiaga de Compostela. Po cestě potkávám plno zajímavých lidí, jako Číňana z Brna, nebo třeba dvě osmdesátileté babičky, které si vyšly na dvě stě šedesát kilometrů dlouhou procházku.
Po návratu ze Svatojakubské cesty si prohlížím fotky, které jsem zachytil a nejsem úplně spokojený. Vždyť to tam bylo doopravdy mnohem hezčí, než na těch obrázcích pořízených z mobilu, které jsem si přivezl. V tu chvíli mě poprvé napadá myšlenka pořídit si foťák. Chtěl jsem se podělit o všechnu tu krásu, kterou potkávám. Po dlouhém brouzdání po internetu a rozmýšlení si nakonec pořizuji starší foťák. První co dělám je, že nastavuji manuální režim, i když tomu vůbec nerozumím. Moje idea je taková, že chci fotit já a né aby za mě fotil automat. Druhý den ráno natěšený vyjíždím na kole do práce s foťákem v batohu. Po cestě přemýšlím, co bych tak vyfotil. A najednou si všímám starého ořechu, jak se o něj opírá vycházející slunce. To je ono! Seskakuji z kola. Cvak! Netuším, jak jsem
to tenkrát udělal, ale fotka se docela povedla. Chytlo mě to tak, že si už neumím představit výlet bez foťáku!
