West highland way
Co je WHW? Jelikož jsem dostal spousty dotazů ohledně této cesty, rozhodl jsem se vytvořit zase konečně nějaký článek do blogu. Takže WHW (West Highland Way) v překladu znamená cesta západní vysočinou. Jedná se o dálkovou trasu, která vede právě západní částí Skotské vysočiny. Trek je dlouhý 154km a začíná ve městečku Milngavie, které je něco jako předměstí Glasgow a končí ve Fort William. Stezka vede po starých pastýřských a vojenských cestách skotským venkovem, přes louky plné pasoucích se ovcí, podél největšího skotského jezera Loch Lomond, krajinou plnou vřesovišť a horských štítů. Je doprovázená proměnlivým a drsným počasím, pro tenhle region typickým.
Proč WHW? S tímhle nápadem přišla před dvěma lety Klárka. A to právě po týdenním poznávacím zájezdu Skotska. Tenkrát jeli autobusem a vedle silnice se plahočila tlupa „hikerů“ s těžkými batohy. Hned padla otázka směrem k průvodkyni: „Co tu dělají a kam jdou?“ A tehdy poprvé slyšela to magické slovo „West Highland Way“. A když dostala k narozeninám letenky do Edinburghu, už bylo jasné, jaký bude hlavní cíl.
Kdy jít a co si vzít s sebou? Samozřejmě jsem si zjišťoval informace o téhle cestě. Na internetu je toho mraky. Kromě počasí je asi ta nejzásadnější věc komáři „midges“ nebo chcete-li správně pakomárci skotští. Je to druh mušky, která vám doslova pije krev. Během léta se to tam jimi jen hemží a nedají vám pokoj. Repelenty nepomáhají. Jediná obrana je moskytiéra s jemnou síťkou, která se dá koupit snad jen ve Skotsku. Těmto zvířátkům jsme se chtěli vyhnout a radši budeme mrznout. Takže jsem pořídil letenky na konec dubna a vyplatilo se. Kromě pár komárů a dvou klíšťat jsme na žádný otravný hmyz nenarazili. A co si vzít s sebou? Jak už jsem psal, na webu je plno článků na tohle téma, takže to nebudu dlouze popisovat. Přikládám odkaz na jeden podrobný. Očekávejte jakékoliv počasí. Může pršet klidně i týden a nebo se počasí může měnit každou hodinou. Nám pršelo první tři dny (a to ani ne během celého dne). A zbytek výletu bylo slunečno. Dokonce dvakrát jsme šli i v tričku. Ale stačí jeden mrak nebo zafouká vítr a hned je zima. Když to shrnu a zprůměruju, teplota na konci dubna přes den kolem dvanácti stupňů a v noci čtyři. Jednu noc jsme měli dokonce námrazu na stanu. Takže teplé oblečení, pláštěnku a boty do kaluží. My jsme je moc nepotřebovali, ale přes cestu bývají velké louže a potoky, které občas nejdou obejít. Když bude pršet týden v kuse, pak se nějaká ta Gore-tex membrána hodí.
Teď se už konečně dostáváme k samotné cestě po WHW. Letěli jsme z Prahy do Edinburghu. Tam naskočili na autobus dopravní společnosti Citylink s označením „AIR“ , který nás převezl do Glasgow. Koupili jsme si jízdenky předem na stránkách dopravce, ale dá se i u řidiče. V Glasgow jsme si prošli město a koupili plynovou kartuši do vařiče. Tu jsme pořídili kousek od vlakového nádraží v outdoorovém obchodě Blacks. Pak se ubytovali v jednom z nejlevnějších hostelů na „bůkingu“. Až po zaplacení jsem zjistil proč. Pod hostelem se nachází diskotéka, která jede každý den bomby do tří do rána. Takže byly trochu obavy, že se nevyspíme. Já si nasadil špunty, které jsou v ceně ubytování. Klárka spala bez nich. V noci jsem chvíli slyšel slabé dunění, ale nic hrozného, jak se psalo v recenzích. Vyspali jsme se do růžova a druhý den ráno nasedáme na autobus číslo 60A v ulici St Vincent Street. Jezdí přibližně každou půlhodinu a jízdenky se kupují u řidiče. Cesta zabere asi 20 minut. Vystupujeme v Milngavie s rozporuplnými pocity. Vážně bude celou dobu takové počasí? Venku prší a je chladno. První kroky vedou pro oficiální pas, do kterého se sbírají razítka po cestě. Koupí podpoříte samotnou stezku a lidi, kteří se o ní starají. Můžete ho pořídit buď ve Sparu na náměstí, nebo ve zverimexu o jeden blok dál. Ještě teplou snídani ve vyhřáté kavárně a můžeme vyrazit. Klárka mě ještě donutila doplnit, že tak hnusný kafe z Costa Coffee ještě neměla. Prý je to důležitá informace. 😀
První den bylo počasí jako na houpačce. Chvíli pršelo, pak zasvítilo slunce a opět déšť. Poprvé jsme procházeli skrz ovčí ohrady a užívali si pohledy na čerstvá jarní jehňátka. Cesta nebyla náročná a den zakončujeme už uvnitř národního parku „Loch Lomond and the Trossachs National Park„. Co se týče stanování, tak ve Skotsku je povolené stanovat a rozdělávat ohně kdekoliv, pokud se nejedná o soukromý pozemek nebo právě národní park. V národním parku jsou vyhrazená místa, která najdete prý na cedulích, což já jsem si nevšiml. Ale my konkrétně jsme se řídili podle mapy.cz, kde jsou nocoviště vyznačená. První noc jsme zakempili na úpatí hory Conic Hill nad jezerem Loch Lomond.
01. den: 25,6km ↑459m ↓343m Mapa trasy
Přes noc trochu sprchlo, ale ráno nás překvapivě vzbudilo slunce. Takže nasnídat, zabalit a jde se na druhý den. Hned z rána vystoupáme vzhůru a obcházíme kolem vrcholku již zmiňovaného Conic Hill, kde se nám otevíra výhled na jezero Loch Lomond. Kolem nás se točí mraky a zdálky pozorujeme, jak z jedné strany svítí slunce a z druhé prší. Tomu říkám skotské počasí. Netrvá dlouho a prší i na nás. Scházíme dolů a teď budeme chodit podél břehu jezera. Odpoledne se počasí uklidnilo a ukázalo se slunce. Hned se jde lépe. Tahle část trasy je asi nejmíň záživná. Jde se podél silnice, přes pár vesniček, ale také míjíme rekreační střediska a kempy. Trochu to tu připomíná Máchovo jezero. K večeru se už dostáváme mimo civilizaci a den zakončujeme v lesíku u jezera, s výhledem na protější kopce.
02. den: 21,9km ↑631m ↓792m Mapa trasy
Třetí den je stále ve spojení s jezerem Loch Lomond. Kopírujeme břeh a terén začíná být náročný. Jde se přes kameny a kořeny. Cesta vede nahoru a dolů. Sice se šlo blbě, ale počasí bylo na jedničku. Svítilo celý den slunce a myslím, že jsme se dost spálili. Kdo by si přece bral opalovací krém do Skotska? I když jsme ušli jen 18km, a bez velkých přestávek, trvalo to celý den. Jezeru naposledy zamáváme a kolem sedmé docházíme do kempu, kde na nás čeká burger v restauraci a teplá sprcha.
03. den: 18,5km ↑733m ↓734m Mapa trasy
Odpočinutí a voňaví startujeme z kempu. První kopec skoro vybíháme. U druhého kopce nám opět počasí připomíná, že jsme ve Skotsku. Dáváme si pauzu u podchodu pod silnicí a pokračujeme pastvinami plnými ovcí. Odpoledne se zase vyčasilo a my si opět vzpomněli, že jsme nechali opalovák doma. Přicházíme do vesnice Tyndrum, kde jsme měli původně končit. Ale jsou teprve tři hodiny. Po vykoupení a ztláskání všech možných dobrot z benzínky a následné konzultaci s ostatními hikery se rozhodujeme pokračovat kam až to půjde. Procházíme údolím mezi vysokými kopci a cesta se před námi plazí jako had. Taháme nohy za sebou, ale kolem osmé hodiny dorážíme do nocoviště v Bridge of Orchy. Z vypětím všech posledních sil stavíme stan, pozorujeme laně naproti přes řeku a jdeme si lehnout.
04. den: 30,5km ↑602m ↓461m Mapa trasy
U řeky byla zima a Klárka se budila chladem. Ale mně se spalo dobře. Naštěstí se hned z rána zahřála prvním kopcem na vrchol Mam Carraigh, odkud je pěkný výhled na jezero Loch Tulla. Potom jsme sešli dolů a pokračovali po staré vojenské cestě krajinou jak z jiného světa. Trochu tu atmosféru narušoval štrůdl lidí, který se táhl celým údolím. Převážně baťůžkářů, kteří si nechávají vozit zavazadla od hotelu k hotelu. Po pár dnech jsme na to přišli. Tyto skupiny se většinou přesouvají ráno a brzy po obědě. Po třetí hodině už většinou sedí někde spokojeně v apartmánech u drinku a stezky bývají volné. Tenhle den jsme s ohledem na včerejších 30km ukončili už před čtvrtou hodinou a rozhodli se jít na ten drink taky. Bereme útokem kemp pod lanovkou v Glencoe Mountain Resort. Vytelíme se v restauraci, objednáme Fish and Chips a pivo, dáme teplou sprchu a zalézáme do spacáku.
05. den: 17,4km ↑466m ↓263m Mapa trasy
Tahle noc byla mrazivá. I já jsem se několikrát v noci budil. Předpověď v mobilu ukazovala -2°C. Balíme a vyrážíme do spárů údolí Glencoe. Přibližujeme se k Hotelu Kinhshouse a snad nás šálí zrak. Až tu někdy půjdete, je hodně pravděpodobné, že narazíte na jelena, co se prochází po parkovišti. Byl od nás jen pár metrů a je tu místní atrakcí. Lemujeme hlavní silnici a dostáváme se k Ďáblovu schodišti. To vede přes nejvyšší bod trasy sedlo hřebenu Aonach Eagach ve výšce 550m.n.m. Název budí respekt, ale za nás schodiště není tak obtížné, jak jsme na stezce slyšeli. Takže žádné obavy. Po kochání se krajinou lezeme dolů do města Kinlochlevenu, který leží v závratné výšce 10m.n.m. Slézt dolů bylo horší. Má kolena byla v jednom ohni. Původně jsme zde měli končit, ale jsme rychlíci, takže pokračujeme dál a zase do kopce. Vyškrábali jsme se opět nahoru a procházíme dlouhé pastviny, které z obou stran lemují dvě prudké stěny zakončené skalnatou čepicí. Den se chýlí ke konci a my rozděláváme tábor u bývalého statku, který tu připomínají už jen ruiny. Možná trochu strašidelné, ale rozhodně pozoruhodné místo se specifickým nádechem skotské historie. Necháváme se ještě zahřát posledními slunečními paprsky a jde se spát.
06. den: 22,9km ↑646m ↓669m Mapa trasy
Otevírám oči, a na špičku stanu už svítí slunce. Ale je fakt kosa. Vylézám ven a připadá mi, že je venku tepleji než uvnitř. Otočím se a na našem skromném příbytku leží námraza. Fíha. Podle předpovědi -4°C. Pomalu snídáme a necháváme led na stanu rozpustit. Je čas na balení. Já už jsem připraven a Klárka dobaluje karimatku. Klekám si a tasím prsten, který byl celou dobu ukryt v mé krosně. Slabým hlasem zašeptám: „Vezmeš si mě“… „Ano“. Tenhle okamžik měl přijít až na Ben Nevis (Nevyšší hoře Británie), ale jelikož je na vrcholku přes den kolem nuly a stále tam leží půl metru sněhu, musel jsem plány přehodnotit. A nakonec to vyšlo nejlépe jak mohlo. S blaženým úsměvem opouštíme místo, na které už nikdy v životě nezapomeneme a pokračujeme slunečným ránem. Procházíme dál údolím a už na nás vykukuje právě Ben Nevis. Je čas oběda. Sedáme si na protějším kopci a užíváme si obědovou pauzu s výhledem na zasněžený vrcholek střechy Británie. S plným břichem se pomalu kutálíme dolů a napojujeme se k hlavní silnici, která vede do Fort William. Je tu cílová rovinka! Poslední tři kilometry se zdají nekonečné. Vstupujeme do městečka a nohy už pomalu přestávají spolupracovat. Z dálky slyšíme radost docházejících hikerů. Z dlouhé ulice už jde vidět socha značící konec cesty. Je zcela obsypaná fotícími se turisty. A jsme tu!! Už jen vyčkat frontu na společnou fotku, poslední razítko do pasu a můžeme konečně zahodit ta těžká závaží, která nám celé dny masírovala záda.
07. den: 18,4km ↑232m ↓536m Mapa trasy
A je to za námi. Těch sedm dní uteklo jako voda. Viděli jsme krásnou krajinu plnou jezer, pastvin, ostrých kopců a historie této země. Potkali hromadu divoké zvěře, občas i opravdu z blízka. Poznali neskutečně milé lidi, kteří byli vždy nápomocní a sdílní. A vyzkoušeli si pestrou paletu skotského počasí. To vše dohromady se rovná neskutečný zážitek, který předčil mé očekávání. Tenhle „trail“ už bude navždy zamknut v našich srdcích. Tenhle „trail“ nám totiž změnil život a posunul ho zase o level výš.
Jak to bylo dál?…
Po dokončení cesty jsme se hrozně těšili na vyhřátou postel. A také jsme se jí dočkali. Ještě ten den jsme totiž nasedli na bus a přejeli o sto kilometrů dál na sever do městečka Inverness. Tam jsme se ubytovali, další ráno si půjčili auto a následujících 5 dní cestovali po Skotsku na čtyřech kolech. Ale to zas třeba příště…
Dejte vědět do komentáře, co by nemělo chybět v příštím skotském příspěvku, nebo jestli by vás ještě něco o WHW zajímalo.
Díky, že jste to dočetli až sem! Mějte se krásně.
Super vyprávění. Skotsko je nádherné, taky jsem tam kdysi cestovala, byla jsem u Perthu na farmě a trhala maliny a přesně si vybavuji to počásí. Pořád jsme se oblékali a svlékali, když vylezlo slunce bylo vedro a když zalezlo, zima. Za den jsme zažili všechny druhy počasí a to jsme tam byli celý červenec🙂 Cestovali jsme tam po západním pobřeží a já si tam koupila teplou šálu, jak u toho pobřeží foukalo🙂 Nám byla zima a místní děti se tam koupaly v moři.
Tenkrát jsme jezdili ještě na divoko, mobily jen tlačítkové, drahý kredit a internet byl v plenkách😃
Je to jiný svět. Počasí šílené. Můžeme být rádi za naše klidné podnebí. 😀 V dnešní době už pomalu nepředstavitelné se orientovat jen podle papírové mapy a doptávání se lidí na cestu. To musel být zážitek. 🙂 Úplně se v představách vracím v čase.
Děkuji moc za krásný komentář. 🙂