Tentokrát byl přechod vnitřní strany Šumavy velkou zkouškou trpělivosti a odolnosti. Začalo to tím, když si Klárka v sobotu při odjezdu zapomněla peněženku i s občankou doma. Už nebyl čas se vrátit, protože bychom nestihli autobus. A právě ten autobus, který bychom nestihli, začal i s námi nesmyslně objíždět nehodu na dálnici. Objížděl jí tak důkladně, až jsme po hodině kroužení vyjeli opět do kolony, kde jsme před tím stáli. Tím si nechci stěžovat na řidiče. Občas se nedaří. Do Prahy jsme přijeli se zpožděním hodinou a půl a o pět minut jsme nestihli vlak, který jel do Budějovic. Další jede za dvě hodiny. Mezitím začalo pršet a dost se ochladilo. Po zdlouhavé cestě se večer konečně dostáváme na Lipno a venku stále vydatně prší. Moc se nám nechce z vyhřátého vlaku, ale nakonec vystupujeme. Nasazujeme pláštěnky, ale to ještě netušíme, že je budeme oblékat dalších pět dní v kuse. Předpověď hlásí, že od pondělního odpoledne už by mělo být lépe. Bohužel rosničky predikci každým dnem upravují a prodlužují déšť až do středy. To na psychice příliš nepřidá. Stále spekulujeme, jestli není lepší jet domů. Ale přece nejsme žádná ořezávátka. No a co, že už třetí den za sebou nevidíme žádné výhledy, máme mokro v botech, je nám zima a ve Volarech je uprostřed léta teplota 10 stupňů přes den. Menší útěchou je, že je všude pusto prázdno a potkáváme spousty zvířat. A ta největší odměna? Ta přichází ve středu na večer po dešti, kdy vylézá sluníčko a my už můžeme konečně odhodit pláštěnky. Proto druhý den ráno stávám brzy, abych si užil východ na Chalupské Slati. A víte co? Bylo to luxusní. Nikdo nikde. Jen já, pár kačen, jedna liška u břehu, odpařující se mlha v záři vycházejícího slunce a jedna osamocená břízka. Víte, jak si pak člověk váží pěkného počasí? Opravdu hodně!!