To jsme se jednou s kamarádem Lukášem vydali na Králický Sněžník. Sraz jsme měli v Praze. Čekám tam na něj v domluvený čas a on nikde. Samozřejmě, že má zpoždění. To je taková klasika. A já jsem jako vždy naivní a očekávám, že přijede včas. První autobus nám ujel, tak jedeme až tím dalším o hodinu později. No nevím, jestli to byl dobrý nápad. Pan řidič je asi nějaký bývalý závodník a řeže s námi zatáčky, jako při Rallye Bohemia. Po cestě se ještě do toho rozpršelo tak, že ze silnice je pomalu řeka, ale závod pokračuje. Doufám, že má dobré obutí. Přibližujeme se ke Králíkům, naší cílové destinaci a déšť naštěstí ustává. Jako na zavolanou. Potkáváme zaplavená pole a vylité potoky. A jsme tu! Uff. Přežili jsme. Vyskakujeme ze závodního autobusu a rychle se vzdalujeme, aby nás už nikdo nezatáhl dovnitř. Jdeme se podívat na klášter nad městem. Vede k němu křížová cesta lipovou alejí.  Pěkné místo a je tu i super výhled na město a na celé pohoří Králického Sněžníku. Támhle zítra budeme. Den se chýlí ke konci a dole se něco děje. Po tom přívalovém dešti vzniká mlha, která vytváří tajemnou atmosféru. Tyjo, já většinou chodím na mlhy ráno, tak že bych začal i večer?