V plánu bylo, že přespíme někde u hospitálu Kuks, já si ho ráno vyfotím a pak nabereme směr Dvůr Králové. Vše vycházelo na jedničku, až do té doby, než jsme začali hledat plácek na spaní. Procházíme okolí a stále nemůžeme narazit na to pravé místo. Už je tma a nic. Když jsme odpoledne vystupovali z vlaku, vtipkovali jsme, že můžeme kdyžtak přespat na nádraží. A o pár hodin později to není zas tak špatný nápad. Poslední vlak projel po desáté a už je klid. Jde se spát. Ve čtyři ráno mě budí mravenci v ruce. Celou noc si na ní ležím, jako většinou i doma v posteli. No jo, ale tady nemám měkkou matraci, jen tvrdou zem a ani karimatka tomu moc nepomáhá. Už nemá cenu spát. Beztak mi za chvíli bude zvonit budík. Klárku nechávám v čekárně čekat na první vlak a já si jdu projít hospitál. Nikdo nikde, tma jak v pytli a ani ptáci zatím nezpívají. Sochy, které jsou rozesety po celém areálu sledují každý můj krok. Začíná na mě působit ta zvláštní atmosféra. Představuji si, jak to tady asi vypadalo v dobách největšího rozkvětu. Po zahradách se plahočí vysloužilí vojáci, okolo kterých pobíhají mniši z řádu milosrdných bratří. V lékárně u Granátového Jablka se míchají masti a na protilehlém kopci přes Labe probíhá na zámku velkolepý ples, kde víno teče proudem. Dva odlišné světy. Na jednom břehu utrpení, bolest a smrt a na tom druhém bohatství, sláva a život. Dost snění! Můj původní záměr byl, že si Kuks vyfotím v záři vycházejícího slunce. Ale při svítání měsíc poletuje kolem kláštera, jako by si chtěl říct o pozornost. A když si nakráčel přesně za špičku věže, nebylo nad čím přemýšlet. Co mi tím asi chtěl říct?