Byl to jeden z těch týdnů, co celý propršel. Už jsem skoro zapomněl, jak vůbec vypadá slunce. A jelikož jsem s ním dost dobrý kámoš, nemohl jsem se dočkat, až ho zase uvidím. No a v neděli vysvitla kapka naděje. Na večer hlásí polojasno. Ok, jedu na Dračí vrchu u nás u Liberce. I když mi to doma bylo rozmlouváno, nenechávám se odradit a vybíhám z bytu jako hladový pes za buřtem. Nasedám do auta a kličkuji si to mokrým Libercem.  Mraky na obloze se převalují ze strany na stranu. Stále lehce mrholí, ale než dojíždím na místo, je po dešti. Paráda! S dobrým pocitem se plazím  na vrchol a zvedám hlavu vzhůru. A hele, trhá se obloha. Motivace stoupá, tak přidávám do kroku. Jsem tu! Vybíhám na vyhlídku. Vybaluji foťák a mezitím slunce vykukuje! Perfektní! Hned cítím, jak mě jeho zlaté paprsky hřejou do tváře. Ale než stíhám vůbec nějak zareagovat, opět se schová. Ještě pár barevných mráčků a je po všem.
Ze západu nakonec nic nebylo. Nevadí. Chvilku si užívám přicházejícího soumraku a pomalu se balím, že půjdu dolů. Když v tom se něco děje! Na Liberec sedá mlha. Město se ztrácí pod pokličku. Během chvíle mlha obklopuje i Ještěd a obaluje ho do peřiny. Vytahuji foťák na podruhé a sahám po dlouhém skle. Parádní představení. Ještě, že doma neumím poslouchat.